Jak pan Štítek přišel o práci

V jednom domě, kde se večer nikdy nechodilo spát včas, bydlely tři děti: osmiletá Běla, šestiletý Vojtěch a čtyřletá Žofinka.

Maminka o nich říkávala, že jsou to báječné děti. Jenže mezi sedmou a osmou večer se s nimi dělo cosi zvláštního. Jako by jim někdo vyměnil uši za dvě brambory.

„Děti, pyžama!“ zavolala maminka.

„Jóóó!“ odpověděly děti.

Ale nikdo se nepohnul.

„Děti, zuby!“

„Jóóó!“

Běla stavěla z dek hrad, Vojtěch skákal z postele na polštáře a Žofinka pobíhala po pokoji s punčochami na hlavě místo koruny.

„Já jsem punčochová královna!“ volala.

„A já jsem rytíř, co dobývá hrad!“ hulákal Vojtěch. „Bělo, pusť mě do hradu!“

„Nepustím. Do hradu smí jen ten, kdo zná heslo.“

„Tak já tam skočím bez hesla!“

A skočil. Přímo doprostřed.

KŘUP!

Hrad se zřítil.

„VOJTĚCHU! TY JSI TAK ZLEJ!“ vykřikla Běla.

„A TY JSI NEJHORŠÍ SESTRA NA SVĚTĚ!“ zařval Vojtěch.

„A VY JSTE OBA PITOMCI!“ přidala se Žofinka, protože jí připadalo, že v tak důležité hádce nesmí chybět.

V tu chvíli se ozvalo:

MLASK!

Vojtěchovi přistála na čele veliká žlutá cedulka s nápisem ZLÝ.

MLASK!

Běle se na pyžamu objevila cedulka NEJHORŠÍ SESTRA.

MLASK! MLASK!

A oběma ještě na záda přibyla cedulka PITOMEC.

Děti zůstaly stát jako přimražené. Zpod postele se ozvalo spokojené zachrochtání.

„Výborně! Nádhera! Jen tak dál!“

Vylezl odtamtud drobný mužíček v proužkovaném županu, s obrovskými brýlemi a kufříkem plným barevných štítků.

„Dovolte, abych se představil,“ uklonil se. „Jsem pan Štítek, noční označovatel lidí a věcí. Štítky jsou takové malé cedulky, na kterých je napsáno, co je co. A když někdo o někom něco řekne, já mu to přilepím. Aby bylo jasno, kdo je kdo.“

„Ale já nejsem nejhorší sestra!“ protestovala Běla.

„Bratr to řekl? Řekl. Tak to musí být pravda!“ zaradoval se pan Štítek.

Vojtěch vyprskl smíchy.

„Běla je nejhorší sestra! Běla je nejhorší sestra!“

Pan Štítek vytáhl další štítek, POSMĚVÁČEK, a plácl ho Vojtěchovi přes nos.

„Tak! Vyřízeno!“

„Já ale nejsem posměváček!“ rozčiloval se Vojtěch.

„Před chvilkou ses posmíval. Takže jsi. Jednoduché jako facka!“

„Vy jste ale úplně popletenej!“ vyhrkla Žofinka.

MLASK!

Pan Štítek si musel na vlastní župan nalepit nápis POPLETENÝ.

„No dovolte!“ urazil se.

Děti se rozesmály. Jenže pak se stalo něco, co už tak legrační nebylo.

Běla si sedla na postel, dívala se na svou cedulku a najednou jí bylo do pláče.

„Tak když jsem nejhorší sestra,“ řekla potichu, „tak si se mnou asi nikdo nechce hrát.“

Vojtěch přestal poskakovat.

„Já jsem neřekl, že si s tebou nechci hrát.“

„Řekl jsi, že jsem nejhorší sestra.“

„Protože jsi mi předtím řekla, že jsem zlej!“

„Protože jsi mi zbořil hrad!“

„Protože jsi mě do něj nechtěla pustit!“

A začalo to znovu.

„TY JSI SOBEC!“ křikl Vojtěch na Bělu.

MLASK!

„A TY JSI HLOUPEJ!“ vrátila mu to Běla.

MLASK!

„A ty si nemysli, že nic nedostaneš,“ otočil se Vojtěch na Žofinku. „Ty jsi… ty jsi… NAKLÁDANÁ OKURKA!“

Pan Štítek se zarazil.

„Nakládaná okurka? Takovou nadávku jsem naposledy lepil v roce 1847!“

Vylovil zelený štítek a přilepil ho Žofince na rameno.

Pokoj se plnil cedulkami. Visely na rukávech, ve vlasech, na polštářích i peřinách. Některé byly tak veliké, že se pod nimi nedalo skoro pohnout.

Pan Štítek spokojeně zapisoval do své knihy:

„Tři děti. Sedmnáct urážek. Žádné spaní. Krásný večer!“

Vtom Žofinka, která se chtěla dostat ke svému plyšovému zajíci, zakopla o jednu z cedulí a upadla.

„Au!“ A dala se do pláče.

Vojtěch k ní okamžitě přiskočil.

„Žofi, bouchla ses? Ukaž. Počkej, já ti toho zajíce podám.“

Odhrnul přikrývku, vytáhl zajíce a podal ho sestřičce.

„Tady. Nebreč, já tě pohladím.“

Běla mezitím přinesla studený kapesník na naražené kolínko.

Žofinka popotáhla.

„Děkuju.“

Pan Štítek se zamračil. Podíval se do knihy. Pak na děti. A pak zase do knihy.

„Moment, moment! Tady něco nesouhlasí!“

„Co?“ zeptal se Vojtěch.

„Tady mám napsáno, že jsi zlý. Ale zlý kluk by přece sestřičce nepomohl!“

„No vidíte,“ řekl Vojtěch.

Pan Štítek ukázal na Bělu.

„A tady mám NEJHORŠÍ SESTRA. Jenže ty jsi Žofince přinesla kapesník!“

Běla se zamyslela.

„Já jsem se zlobila. A řekla jsem Vojtovi něco ošklivého. Ale to přece neznamená, že jsem celá ošklivá.“

„Počkat!“ Pan Štítek si musel sednout. „Takže člověk může udělat něco zlého, a přitom není zlý?“

„No jasně,“ řekl Vojtěch. „Když mi Běla schová autíčko, tak mě to naštve. Ale taky mi někdy pomáhá zavázat tkaničky.“

„A Vojta mi zbořil hrad,“ dodala Běla. „Ale včera mi půjčil svůj nejoblíbenější dalekohled.“

Pan Štítek vypadal, jako by se mu v hlavě zamotalo celé klubko vlny.

„Tak co mám tedy na ty cedulky psát?“

Žofinka se zamyslela tak usilovně, až jí punčochová koruna sjela přes jedno oko.

„Třeba… Vojta dneska zbořil hrad.“

Pan Štítek napsal: ZBOŘIL HRAD.

„Ale nechtěl jsem ho rozbít,“ ozval se Vojtěch. „Chtěl jsem si taky hrát. Jen jsem skočil jako slon.“

„Jako hodně těžkej slon,“ upřesnila Běla.

„Jako slon po třech obědech!“ dodala Žofinka.

Všichni tři se rozesmáli.

A pan Štítek najednou pochopil něco, co za svých sto sedmdesát devět let ještě nepochopil: jedna ošklivá věc, kterou člověk udělá, není celý člověk.

„Tak to jsem svou práci dělal pěkně špatně,“ zamumlal a začal cedulky odlepovat.

Jenže ouha! Dvě nešly dolů. Vojtova ZLÝ a Bělina NEJHORŠÍ SESTRA.

„To je zvláštní,“ bručel pan Štítek. „Některá slova drží jako přibitá.“

Běla se podívala na Vojtěcha.

„Víš, ono mě to opravdu mrzelo. Když jsi mi řekl, že jsem nejhorší sestra.“

Vojtěch chvíli mlčel.

„Já jsem to tak nemyslel. Byl jsem naštvanej. Promiň.“

„Já taky promiň. Měla jsem ti říct, že mě štve, když mi boříš hrad. Ne že jsi zlej.“

Vojtěch přikývl.

„Zítra ti ho pomůžu postavit znova. Ale chci tam mít aspoň jednu garáž.“

„Dobře. Ale žádné skákání.“

„A můžou tam parkovat dinosauři?“

„Jestli budou opatrní.“

V tu chvíli se obě cedulky odlepily, spadly na podlahu a rozpadly se na drobounké papírové hvězdičky.

„Ááách!“ vydechl pan Štítek. „Tak takhle se to dělá!“

Žofinka objala Vojtěcha.

„Já tě mám ráda, i když mě někdy štveš.“

„Já tebe taky, ty okurko.“

Žofinka se zamračila.

Vojtěch se rychle opravil:

„Ty moje milovaná okurko.“

„Tak jo,“ usmála se Žofinka. „Ale zítra chci být rajče.“

Vtom se otevřely dveře. Stála v nich maminka. Na hlavě ručník, v ruce tři kartáčky na zuby a ve tváři výraz člověka, který dnes slyšel „jóóó“ nejméně dvacetkrát. Na mužíčka v županu se podívala, jako by u nich pod postelí bydlel odjakživa.

„Děti,“ řekla unaveně, „víte vůbec, kolik je hodin?“

Pan Štítek rychle vytáhl obrovskou ceduli NEPOSLUŠNÉ DĚTI! a už ji chtěl přilepit na dveře, když ho Vojtěch chytil za rukáv.

„Počkejte! Zase to děláte!“

„A co mám tedy napsat?“

Běla se podívala na maminku.

„Napište: Děti dneska nešly spát, když měly.“

„A ještě se hádaly,“ dodal Vojtěch.

„A já měla punčochy na hlavě,“ oznámila Žofinka hrdě.

Maminka se musela smát.

„To je tedy docela přesný zápis.“

Pak si k dětem sedla.

„Víte, proč vás večer tolik honím do postele?“

„Protože chceš mít klid,“ řekl Vojtěch.

„To taky,“ přiznala maminka. „Ale hlavně proto, že když jste unavení, všechno vás snáz rozčílí. Jeden zbořený hrad vypadá jako konec světa. Jedno nepůjčené autíčko jako strašná nespravedlnost. A slova vám vyletí z pusy dřív, než si rozmyslíte, co způsobí.“

Běla zívla. Vojtěch to zívnutí chytil. A Žofinka zívla tak široce, až jí málem spadla koruna.

Pan Štítek si sundal brýle.

„Takže když někomu ublížím slovy, nestačí říct, že jsem to tak nemyslel?“

„Nestačí,“ řekla Žofinka. „Musíte se omluvit. A příště to říct jinak.“

„Tak to abych si našel nové zaměstnání.“

„Můžete označovat ponožky,“ navrhl Vojtěch. „U nás se pořád ztrácejí.“

Pan Štítek se rozzářil.

„PONOŽKY! To je ono! Levá! Pravá! Děravá! Zatoulaná! Konečně něco, co se dá pořádně označit!“

Vzal kufřík, hluboce se uklonil a zmizel pod postelí.

Děti si vyčistily zuby, převlékly se a zalezly pod peřiny.

„Mami?“ ozvala se po chvíli Běla. „Myslíš, že jsme dneska byli hodně zlí?“

Maminka ji pohladila po vlasech.

„Myslím, že jste dneska udělali pár věcí, které toho druhého bolely. A taky pár věcí, kterými jste si pomohli. Důležité je poznat rozdíl a napravit, co se nepovedlo.“

„Tak zítra to zkusíme líp,“ zašeptala Běla.

V pokoji bylo konečně ticho. Po chvíli se zpod postele ozvalo slabounké šustění a pak rozhořčený hlásek:

„Prosím pěkně! Čí je tahle ponožka?! Je tu napsáno LEVÁ, ale má díru na PRAVÉ patě!“

Děti vybuchly smíchy.

A maminka, která si zrovna sedla na gauč, se rozhodla, že dneska už nebude zjišťovat vůbec nic. Někdy je nejlepší nechat poslední slovo ponožkám.